Je složité vyznat se v dnešním světě plném rychlých změn, ve kterém z každé strany přicházejí nové informace a naše poznání se rapidně mění. Může docházet k frustraci z infomačního přetlaku, ve kterém si informace protiřečí a my nevíme, na kterou stranu se přidat. Proč tomu tak je, resp. proč tak věda funguje, můžeme nalézt v teorii amerického filosofa Thomase Samuela Kuhna, který vědu popisuje ne jako lineární cestu k poznání, ale jako proces obsahující nárazové objevy, které přibližují lidské poznání co nejvíce k objektivní realitě (Mathews, 2022).
Podle Kuhna (1982), se většinou lidské poznání o světě skládá z paradigmat, které se časem mění. Paradigma je v podstatě rámec závěrů, principů a metod, na jejichž základě si vysvětlujeme, jak děje kolem nás fungují.
Tyto modelové rámce mohou být například. Země je středem vesmíru, Gravitaci dokážeme vysvětlit pomocí Newtonovy teorie, Můj partner mě miluje nebo Lidská povaha je ve svém jádru dobrá. Každý den ve vědě i mimo ni, podřizujeme své poznání momentálně uznávanému paradigmatu. Aplikujeme její principy, vidíme a řešíme problémy skrze brýle, které nám aktuální paradigma podává.
Nezbytně však postupem času na nás začnou vyskakovat anomálie, které se částečně nebo vůbec s principy naší paradigmatu neshodují. Gravitací podle Newtonovy teorie neumíme vysvětlit pohyb vesmírných těles na obloze(Manheim, 1995) nebo náš partner začne chodit později a později z práce domů. Tyto anomálie nejprve označujeme za výjimky. Z jejich narůstajícím počtem se naše paradigma stále více oslabuje a my dosáhneme krizi. Paradigma se rozpadne a místo ní vznikne nová. Ta vysvětlí všechny předchozí anomálie a poskytne nám obraz světa tak, aby opět dával smysl. Země obíhá kolem slunce, Gravitace je zakřivení časoprostoru, Můj partner mě už víc nemiluje či Lidská povaha se nedá kategorizovat na dobrou nebo špatnou. Tento proces nazývá Kuhn (1982) vědecká revoluce (vědecký objev) a je součástí tzv. Kuhn. Kuhnova cyklusu.
Jak tedy ve světě stále nových a nových paradigmat existovat a přemýšlet?
Jedním z hlavních důvodů frustrace nebo hádek, je ten, že se lidé s těmito paradigmaty (myšlenkami, které jsou jejich součástí) identifikují. Stávají se tedy součástí naší identity. Čím větší myšlenka, tím větší část naší identity reprezentuje (Kühn & Brass, 2009). Pravděpodobně proto jsou nejzapálenější hádky právě ty, které se dotýkají např. politiky nebo náboženství. Pokud nám tedy lidé naše vnímání světa zpochybní, to se dotýká nejen paradigmatu, ale také s ní propojené vlastní identity. Takový člověk se tedy v našich očích stává Kuhnovou anomálií, kterou je třeba ignorovat nebo onálepkovat tak, aby nám naše paradigma opět dávalo smysl.
Odpovědí jak se s takovými pocity vypořádat může být pohled, kdy sami sebe vyloučíme z rovnice tohoto paradigmatu. Začneme sami sebe chápat jako nástroj, přes který myšlenky volně plynou. Myšlenky (paradigmatu) tedy poznáváme, ale neidentifikujeme se s nimi. Tak jako rádio, nehrajeme tu samou písničku pořád dokola, ale spíše přepínáme písničky podle toho, aby zážitek z poslechu byl co nejlepší. Stáváme se jakýmsi pozorovatelem.
V psychoterapii se taková technika označuje jako „rušivé myšlenky“ (Reshma et al., 2021). Pokud si tedy někdo o sobě myslí, že je k ničemu, snaží se v psychoterapii oddělit tuto myšlenku od vlastní identity, „onálepkovat“ ji jako negativní a nechat ji přes sebe běžet, aniž by se ji snažil přivlastnit.
Je třeba říci, že tato technika není návod na to, jak léčit depresivní stavy, v tomto textu slouží jako příklad k přiblížení myšlenek, jak můžeme uvažovat o světě skrze jednotlivá paradigmata, aniž bychom se s nimi identifikovali.
Tři typy jak nechat paradigmata přes sebe běžet: Uvědomme si její dočasnost
Máme-li v práci nával a začnou nám překypovat deadliny, mysleme na to, že některé situace jsou prostě nad rámec našich schopností a snažíme se je zvládat nejlépe, jak umíme. Je to období, které pomine.
Uvědomme si, že situace a myšlenky, které jsou s ní spojeny nás nedefinují”
Nenechme se pohltit myšlenkami, že nedáváme své práci vše co můžeme. Takové nastavení může vést k vytvoření paradigmatu, že jsme jedno velké selhání. Což nikdy není pravda.
“Uvědomme si, že se netýká jen nás, ale ovlivňuje všechny kolem.”
Rušné období povinností nemáme jen my, ale i naši kolegové. Mluvme s nimi a sdílejme tlak. Z povinností nám sice neubude, ale tlak se uvolní a k práci můžeme přistupovat stabilněji.
Ve své podstatě je i tento text určitým paradigmatem, skrze které se můžeme dívat na svět venku nebo na náš vnitřní. To jestli se ji rozhodneme poslouchat jako dobrou písničku v rádiu nebo přeladíme je jen na nás.
Linda Lančová
Literatura a zdroje k článku
Kuhn, S., & Brass, M. (2009). Retrospective construction of the judgement of free choice. Consciousness and Cognition, 18(1), 12–21. https://doi.org/10.1016/j.concog.2008.09.007
Kuhn, T. (1982). Commensurability, comparability, communicability. Philosophy of Science Association, 2(5), 33–57.
Mannheim, P. D. (1995). Microlensing, Newton-Einstein gravity, and conformal gravity. AIP Conference Proceedings, 336, 505–508. https://doi.org/10.1063/1.48383
Matthews, M. R. (2022). Thomas Kuhn and Science Education: Learning from the Past and the Importance of History and Philosophy of Science. Science & Education. https://doi.org/10.1007/s11191-022-00408-1
Reshma, R., Vaishnaja, S., & Sannet, T. (2021). Study on Well-Being, Anxiety and Depression among Young Adults. The International Journal of Indian Psychology, 9(1), 565–571. https://doi.org/10.25215/0901.057
